„Od dvaceti šesti let za mnou chodili starší kamarádi a připomínali mi, že za minulého režimu bych už platil staromládeneckého daň. Pomyslně mi dávali najevo, že v jistém ohledu už jsem něco prošvihl, „vzpomíná, dnes už o deset let starší pedagog Ladislav Tischler.
„Nebral jsem to ve špatném, byl to jen žert, kterým si mě dobírali. Ale někde vzadu to zůstalo jako vykřičník, „říká.
Tischler pochází z velké rodiny, v níž vládli vroucně vztahy a sám sebe jednoznačně vnímá jako rodinně založeného. Oženit se a mít děti bylo pro něj vždy cílem, který chtěl dosáhnout.
Poprvé tak učinil krátce po třicítce. Manželství, ze kterého má i syna, se však krátce po svatbě rozpadlo. Ačkoli manželství a zejména narození dítěte Tischler nelituje, dnes vnímá, že do značné míry podlehl zbytečnému tlaku okolí a své představě o tom, kdy je „nejvyšší“ čas k dosažení životních milníků.
V současnosti je však mezi dvacátníky stále patrnější tendence tomuto nátlaku nepodléhat, ignorovat ho nebo alespoň čas na splnění významných životních met posunout na později.
Věk mezi dvacátým a třicátým rokem psychologové nazývají i mladá dospělost a je plný společenských očekávání. Mladí lidé by během tohoto období měli udělat pět zásadních kroků: odstěhovat se od rodičů, ukončit vzdělávání, získat práci na plný úvazek, vstoupit do manželství a založit rodinu.
